Navzdory ideologickým rozdílům došlo k pokusnému sblížení mezi U.S
Čína začala v 70. letech 20. století. Diplomatické vztahy mezi oběma zeměmi
byly formálně založeny 1. ledna 1979. Kromě toho, že jsou geopoliticky
motivován čelit SSSR, základem pro sblížení bylo očekávání v americkém establishmentu, který by se po začlenění do poválečného mezinárodního řádu stal systémovým hráčem, který by přijal liberální hodnoty.
Předpokládalo se, že vznik a posílení střední třídy bude později vést k výměně čínské vládnoucí komunistické elity.
Konec studené války urychlil liberální globalizaci vedenou USA, což bylo
Čína se stále více stává součástí globálního obchodu a dělby práce. v
V roce 2001 vstoupila Čína do Světové obchodní organizace (WTO) jako rozvíjející se ekonomika, čímž získala přístup na západní trhy a zahraniční investice. Méně než deset o několik let později, v roce 2010, Čína se svým dvouciferným růstem vytlačila Japonsko druhá největší ekonomika světa z hlediska HDP.
Američtí experti vyjádřili své obavy z Číny jako budoucí výzvu pro ni
Hegemonie USA na počátku 21. století a otevřeně se začala ptát, zda a
konflikt mezi Čínou a USA by byl nevyhnutelný.
Čína využila své ekonomické
růst s cílem modernizovat své vojenské schopnosti a neúnavně zvyšovat investice v obranném průmyslu. Ještě v roce 2012 činil čínský obranný rozpočet 145 miliard dolarů, zatímco v roce 2021 to bylo 293 miliard dolarů, přičemž přidělená částka rostla v průměru o 8 % ročně v tomto období7
. Obranný rozpočet Spojených států
států, na druhé straně, i když v absolutním vyjádření mezi lety 2012 a 2012 vzrostly 2021 ze 725 miliard USD na 801 miliard USD, se zmenšoval až do roku 2015, kdy se v roce 2016 odrazila se vzestupným trendem (obrázek 1, tabulka 1). Takže jeho průměr meziroční tempo růstu od roku 2012 do roku 2021 bylo cca 1 %.8
Stabilní tok
vojenské investice v kombinaci s ekonomickým a politickým úspěchem pomohly Číně etabluje se jako významný regionální hráč a sebevědomě se hlásí ke svým zájmům globální politickou scénu.
Přístup Číny k jejím modelům rozvoje domácí a zahraniční politiky byl
ovlivněna finanční a ekonomickou krizí let 2008–2009, která výrazně
odhalila zranitelnost a nerovnováhu neoliberálního ekonomického systému.
Výdaje na obranu USA a Číny v letech 2013–2021
Rok 2012 byl dalším důležitým milníkem pro politický vývoj Číny, když Si Jinping se ujal funkce generálního tajemníka Komunistické strany Číny
(CPC) ústředního výboru. Pod jeho vedením Čína prosazuje důslednější politiku ochrany národní suverenity a zároveň rozšiřuje svou kontrolu
napříč různými aspekty veřejného života, což klade větší váhu na čínský stát a národní zájmy.
Debata o strategické americko-čínské konkurenci sahá až do dob prvního prezidentského období George W. Bushe. To však bylo odsunuto kvůli Naléhavější americká válka proti terorismu. Byla zvolena strategická soutěžní rétorika znovu na konci prezidentství Barracka Obamy, před rivalitou mezi USA a Čínou byla oficiálně uznána nejvyšší politickou úrovní Donalda Trumpa – jeho administrativou.
Během jeho funkčního období byla Čína považována za strategického konkurenta s důrazem na Čínu ekonomické schopnosti. Na základě toho Trumpem vedená Amerika upřednostňovala obchodní války a ekonomické sankce jako preferované nástroje zahraniční politiky používané s Čínou. Podle definující čínskou výzvu ve strategickém měřítku, vlastně Spojené státy připustil, že Peking byl schopen nabídnout světu alternativní model rozvoje a měl adekvátní zdroje k realizaci globálních projektů, jako jsou např Iniciativa pásu a stezky (BRI). Co se týká Spojených států, je Čína
schopnost inspirovat ostatní státy svými ekonomickými úspěchy, zejména v
v asijsko-pacifickém regionu, aby následovala vývojová cesta Číny. Mnoho zemí může preferovat „čínský“ politický a socioekonomický model namísto západního liberální demokracie, volba, která pravděpodobně dále sníží americkou globální a regionální vliv.
Administrativa Joea Bidena pokračovala v politice konfrontace s Čínou. Stabilní nahromadění ekonomické, politické, technologické a vojenské zdatnosti Pekingu představovalo jednoznačnou hrozbu pro globální vedení Washingtonu. Spojené Státy reagovaly politikou, jejímž cílem je soustavně omezovat Čínu v kritickém stavu sektory a regiony. Je však důležité poznamenat, že některé hlasy v Americká odborná komunita navrhla, že by USA měly Číně některé povolit prostor v existujícím světovém řádu výměnou za uznání prvořadého role Spojených států.13 Tento pohled však byl jak na okraj, tak na okraj na expertní a politické úrovni. Navíc americký establishment ovšem hluboce rozdělený ve většině aktuálních záležitostí, nepochybuje o nutnosti držet se zpátky Čína a Rusko, k čemuž dávají své trvalé oboustranné Podpěra, podpora.